KLIMA: Pohled prof. Bengtssona na výzkum podnebí

Uveřejněno dne 27 června 2014 000 15:11

Milan Šálek: Ve výzkumu podnebí je nejvíce znepokojující zvýšená tendence k pseudovědě. Profesor Bengtsson objasňuje svůj vztah ke klimatickému výzkumu a odpovídá na kritiku, která se na něj snesla poté, co si dovolil slušně a nepředpojatě komunikovat s oponenty současného „konsensu“ ohledně nebezpečného globálního oteplování způsobeného člověkem.

Nebudu zastírat, že jsou mi jeho odborné názory velmi blízké. V překladu jsem si dovolil některé zpřesňující volnější nebo vysvětlující pasáže dát do hranatých závorek a některé části zvýraznit.

Tento příspěvek navazuje na předchozí ínformace uvedené zde nebo zde, jedná se o překlad vyjádření profesora Bengtssona, v originále uvedené v tomto odkazu:

V posledních týdnech se objevilo značné množství spekulací ohledně mého pohledu a vědeckého stanoviska k výzkumu podnebí. Nikdy jsem nehledal popularitu a nebyl jsem ani příliš ochotný psát pro veřejné sdělovací prostředky. Velká část mé neochoty zúčastňovat se veřejné debaty je spojená s mým přítelem Svenem Öhmanem, lingvistou, který psal o sémantice a o obtížnostech, kterým odborníci čelí při komunikaci s veřejností. Slova a jejich spojení mají různé významy a jsou často interpretovány různě v závislosti na konkrétním vzdělání a znalostech. Někdy mohou být takováto nedorozumění velmi závažná.

A to platí též pro podnebí a výzkum klimatu. Podnebí není nic jiného než jakési shrnutí [průměr a další statistické charakteristiky] povětrnostních jevů a prvků během určitého reprezentativního období. Délka období nemůže být přesně stanovena, ale měla by zahrnovat alespoň sto let. Nicméně se z praktických důvodů využívá období třicet let. Z tohoto důvodu může být těžké určit, zda se se podnebí mění či nikoliv, protože datové řady jednak nejsou dostatečně dlouhé a jednak ani homogenní [tzn., že se měnily metody měření, umístění stanic, místní podmínky v okolí stanice apod.]. Pohled na záznamy stanice v Uppsale od roku 1722 jsou toho příkladem. Z teorie chaosu vyplývá, že je prakticky nemožné dělat předpovědi klimatu, protože počasí nelze předpovědět na více než jeden či nanejvýše několik týdnů. Z těchto důvodů by byly výpočty budoucího podnebí nejisté, i kdyby byly modelové rovnice perfektní.

Přes uvedené problémy udělal výzkum podnebí velký pokrok, např. prostřednictvím družicových měření můžeme lépe měřit např. parametry vody v oceánech či teplotu a obsah vodní páry v atmosféře. Také naše znalost vývoje klimatu v minulosti se podstatně zvýšila.

Není tedy překvapující, že na veřejnost to dělá dojem a tato důvěra se přenáší i na předpovědi klimatu a jejich možnosti. To vše se děje v mezinárodní spolupráci pod dohledem OSN. Pod dojmem jednotnosti zainteresovaných odborníků začala veřejnost důvěřovat klimatickým simulacím Mezivládní komise pro klimatickou změnu (IPCC). Klimatické „zaostřené“ simulace klimatu („downscaled“, tj. vypočtené pro jemnější výpočetní síť, podrobnější popis orografie apod.) na sto let dopředu, vypočtené Švédským meteorologickým a hydrologickým ústavem, vypadají úchvatně a s pomocí nádherných grafů ukazují, jak bude vypadat podnebí v různých krajích Švédska. Takovéto informace jsou nedocenitelné pro územní plánovače, kteří tvrdě pracují na minimalizaci rizik např. povodní či lesních požárů.

Bohužel, věci nejsou tak úžasné, jak se mohou na první pohled jevit. V důsledku teorie chaosu nemůže být počasí ani klima předpovídané [spolehlivě na delší dobu dopředu]. Tomu nepomůže, ani když budeme znát přesné množství skleníkových plynů. A k tomu přidejme nejistotu vývoje celého světa. To musí být jasné každému, pokud se podívá jednoduše zpět do historie a začne uvažovat, co všechno se za stejný časový úsek změnilo. Jak praví Daniel Boorstin: „Největším nepřítelem znalosti není neznalost, ale iluze znalosti.“

Jsem tím stále více znepokojen a to je hlavní důvod mého zapojení do veřejné debaty ohledně klimatu. Nemyslím si, že by někdo zpochybňoval to, že jsem byl velmi kritický vůči těm, kteří zcela zavrhovali efekt [zvýšených koncentrací] skleníkových plynů na zemské podnebí. Není problém stanovit, že nějaký efekt je, ale jak velký účinek bude mít, jak brzo a v jakém rozsahu tato „změna klimatu“ nastane. Neexistuje žádný 97% konsensus, tím méně bychom měli být znepokojeni, jak se klima nebo počasí změní za osmdesát let v konkrétním místě Švédska. Je nešťastné a zavádějící, když Švédský meteorologický a hydrologický ústav (dále SHMI) ukazuje své nádherné mapy [budoucího klimatu], protože té úžasné barevné grafice mohou lidé věřit. Klimatologové ze SHMI to samozřejmě vědí, ale pro uživatele to zřejmé není. Můj hamburský kolega Guy Brasseur mi jednou řekl, že nevýznamná změna v mezosféře ve výšce 70 km může „posunout“ povětrnostní systémy (fronty, cyklony apod.) ze severního Německa nad Alpy, což se příslušně projeví i v charakteristice modelového podnebí.

Daleko více alarmující je tendence dělat na veřejnost dojem, že budou povětrnostní jevy extrémnější a že se to již děje. Existují indicie možného budoucího zvýšení intenzity srážek a zesílení intenzity [silných] hurikánů, což ale ještě detekováno nebylo. U ostatních jevů ale v modelových simulacích náznaky zvýšené extremity neexistují, tím méně je můžeme vidět v napozorovaných údajích.

Tento názor je přesvědčivě podporován i Mezivládní komisí pro klimatické změny. Samozřejmě, škody [způsobené povětrnostními jevy] se zvyšují, stejně jako se zvyšují škody způsobené třeba zemětřesením, ale to je způsobeno růstem hospodářství. Je také důležité zdůraznit, že počet zraněných a zabitých během nebezpečných povětrnostních jevů se výrazně snížil díky lepším předpovědím počasí.

Snad nejvíce znepokojující ve výzkumu podnebí je ale zvýšená tendence k pseudovědě. To je možné vidět v publikacích, kde pozorujeme systematický sklon směrem k výsledkům, které podporují jednu klimatickou hypotézu, zatímco oponující výsledky jsou potlačovány. Dokonce extrémně studené počasí, které v zimě 2013/2014 zažívali lidé ve východní části severoamerického kontinentu, je považováno za výsledek [zesíleného] skleníkového efektu.

Kdyby dnes žil Karl Popper, určitě by se tohle chování setkalo s z jeho strany neúprosnou kritikou. Předpojatost ve výzkumu podnebí je vidět v neochotě vědeckých časopisů se publikovat zjištění, která rozporují zjednodušené odhady vývoje klimatu. Mezi tyto problematizující skutečnosti patří např. přibližně sedmnáctileté období velmi malého oteplování povrchu oceánů a zvýšená plocha mořského ledu u Antarktidy. Mí kolegové i já osobně jsme se nesetkali s příliš velkým porozuměním, když jsme zdůrazňovali, že naměřené hodnoty ukazují na menší citlivost klimatu [na zvýšené koncentrace skleníkových plynů], než jak předpokládají klimatické modely. Toto chování možná není ani úmyslné, ale možná se dá připsat jevu, který nazval můj kolega Hans von Storch jako sociální konstruktivismus.

Moje snaha posunout klimatickou debatu do jiných oblastí se ale setkala s ostrým protestem. Byl jsem onálepkován jako skeptik nebo dokonce popírač a musel jsem čelit ostré kritice svých kolegů. Moje kontakty s Nadací pro politiku a klimatickou změnu byly považovány za neslýchané a skandální.

Je obtížné uvěřit, že prominentní židovský vědec v Nadaci pro politiku a klimatickou změnu je nálepkován coby popírač [s konotací vztahující se k popíračům holokaustu]. Ještě odpornější jsou nálepky jako „světový kriminálník“, což zaznělo od představitele anglických firem provozujících větrné elektrárny. Chci zdůraznit, že jsem zapřisáhlý nepřítel sociálního konstruktivismu v přírodních vědách, který se ale v posledních letech projevuje stále více. Např. němečtí vědci zkoušeli nedávno propagovat tzv. „dobrou vědu“, která měla zajistit, aby se přírodní vědy neřídily tzv. „asociální“ zvědavostí, výsledky čehož by nemusely být vždy „dobré“. Einsteinovo „asociální chování“, které jej vedlo ke známým objevům speciální teorie relativity a fotoelektrického jevu, a to dokonce ve funkci pouhého patentního úředníka v Bernu, se [z pohledu takto nově pojímané „dobré vědy“] tímto stává samozřejmě odsouzeníhodnou.

Doufám, že tyto řádky osvětlí moje motivace, hlediska a skutky a snad vytvoří i jisté porozumění.

Konec překladu.

Přílišného komentáře asi netřeba, snad si dovoluji podotknout, že kromě (mnohých) klimatologů způsobily veřejnou deformaci pojímání klimatologických výsledků ve značné míře mnohé sdělovací prostředky honící se za zjednodušenými senzacemi, katastrofami a špatnými zprávami. Svoji významnou roli ve zdůrazňování negativních dopadů hypotetické klimatické změny a propagaci údajného dominantního vlivu člověka na podnebí prostřednictvím emisí skleníkových plynů hráli a hrají mnozí politici, někteří komisaři Evropské unie (např. zde), představitelé OSN (např. zde) a samozřejmě organizace typu Greenpeace či Hnutí Duha.

Autor je meteorolog

Zdroj

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist